Bayshore Institute

Minulost

Narodila se a vyrůstala v početné smečce, jako nejslabší z vrhu šesti štěňat, přesto nikdy nestrádala. Její matka pro ni našla vždy dost mléka i poté, co se napili její silnější bratři a sestry třebaže to nebylo ihned a musela si počkat. Otec ji později často tajně rozmazloval vnitřnostmi z kořisti které náležely jemu, zatímco se ostatní členové smečky rvali o každé dobré sousto. Na ni by tak zůstala vždy jen kůže, šlachy a zbytky toho, co jiní už nechtěli. Čemu se tak úplně nevyhnula, a před čím ji ani rodiče neuchránili, bylo nadměrné škádlení jak ze strany silnějších sourozenců, tak i dalších členů smečky. Výsměch za to, že není dost průbojná a každý jakoby jen čekal, až provede něco, co by ostatní pobavilo. Podkopávalo to její už tak nízké sebevědomí a byla tak velmi tichá a o to víc nervózní a neohrabaná. Své dětství zahrnující rvačky, honičky a lumpárny se sourozenci, nebo i dalšími štěňaty plné dobrodružství, objevování a volnosti, však nadevše milovala. Jediné, co nenáviděla byl Nov, během kterého se ze smečky vlkodlaků nedobrovolně stávali lidé. Ti dospělí mezi sebou tiše komunikovali a tišili mladé, ale i tak to bylo pro ně vždy velmi traumatizující a nepříjemné, když ztratili své milované tělo, jeho podobu, nebo když nemohli slyšet vzájemné myšlenky ostatních a byli odkázáni na směšné zvuky kterými se dorozumívají lidé. Pouto se smečkou bylo silné i během úplňku, kdy se stávali skutečnými šelmami. Mezi sebou nikdy nebojovali. Každý měl své místo.
Všechno se pokazilo v jediný den, bylo jí tehdy 13 a začínala se nejistě prosazovat. Blížil se nenáviděný nov, ale přesto byl otec nucen, v souboji dvou alf bránit území před jinou smečkou. Dodnes si plně vybavuje jakou cítila společně s ostatními hrdost, když vyhrál a cizí smečka odtáhla ještě před setměním. Usínala pak společně se svými sourozenci s vědomím, že se během spánku přemění do lidské podoby, ve které stráví většinu noci. Byla temná noc a do čenichu jí ostře bodal pach krve, když ji vzbudily zvuky boje a bolestného nářku. Byla ve svém lidském nahém těle dezorientovaná, propojení myslí mezi smečkou nefungovalo. Netušila co má dělat a připletla se mezi bojující strany, aniž by si plně uvědomovalo, co se děje. Všude byl křik a chaos. Někdo ji udeřil do hlavy a ona omdlela. Probudila se v bolesti mezi mrtvými těly svých sourozenců, matky, která ji částečně překrývala a těch, co zůstali loajální. Tělo jí pokrývala špína a zaschlá krev těch, které milovala. Jediným zvukem ve ztichlém lese byl tichý, hrůzu nahánějící chrapot. Zjistila, že otce ponechali naživu, aby trpěl s vědomím toho, že celá jeho rodina zemřela a brzy v kaluži vlastní krve taktéž pojde na mnohačetná zranění. Dodnes nemá tušení, jak se o něj dokázala postarat, jednala jako ve snu, když mu olizovala rány, zastavovala krvácení a nosila mu v tlamě vodu, takřka nic si nepamatuje. Její mysl sama vymazala nejbolestnější vzpomínky, kdy k přežití museli pojídat mrtvá lidská těla členů vlastní rodiny. Takřka celý první rok po té události má jak v mlze. Lovila, starala se, bránila... a když přišel čas, povinnosti převzal opět její táta. První vzpomínky z té doby zahrnují už zcela odlišnou dobu, zcela jiný život, než na jaký byla zvyklá. Otec po ní chtěl aby se stále více přeměňovala do lidské podoby. Učil ji chodit, mluvit, vyrábět a obsluhovat v rukou jednoduché nástroje. Později ji naučil rozdělávat oheň, pytlačit, nachystat přístřešek, nebo skrýš, vařit a zacházet se zbraněmi.
Začali se stýkat s lidmi a ostatními rasami v malých, špinavých vesnicích na okraji společnosti. Oba se rádi vraceli do vlčích těl, aby lovili, nebo trávili společný čas a myšlenky, ale čím dál častěji se hlavně Geret přeměňoval. Hledal informace a zlepšoval své lidské schopnosti. Sháněl zbraně, oblečení a normální jídlo. Bral práci jako pomocník, hlídač, vymahač, nebo kovář. Nezřídka se však stávalo, že práce nebyla a něco ukradli. Roky plynuly a ona si zvykla že jsou na světě už jen sami dva s tátou. Chápala jeho touhu po pomstě, sama ji sdílela, zároveň se velmi bála, že je to oba nakonec zničí. Měla částečně pravdu. Poté, co vyzabíjel smečku, která strýci pomáhala a Darkena si nechal na samotný konec, bylo dokonáno. Ztratil svůj hnací pohon, svůj smysl života. Čím dál více času trávit v hospodách a nevěstincích každého místa, kterým na své cestě společně procházeli. Takřka každou noc se snažil vracet, aby Livia nemusela spát samotná. Pokud se nevracel, věděla, že to nezvládl s alkoholem a musela pro něj dojít. Neustálý život bez zázemí a v neustálém nebezpečí je vyčerpával. Nikde se nedokázali usadit, pořád jakoby něco hledali... a ani lidé, ani jiné rasy nebývají k cizincům přívětiví. Občas se do rvačky přimíchal sám, jindy za to mohla spíš ona, ať už absencí dostatečně zahalujícího oblečení, kvůli krádežím, nebo kvůli tomu, že spolu byli viděni, sdílejíc nejen pokoj, ale i lože. Nikdy nepochopila, proč jejich vztahu nikdo nerozumí. Nedělali doopravdy nic špatného, alespoň jí to tak nepřipadalo. V tomhle byla vždy víc dítě a to i poté, co byla svědkem několika Geretových milostných eskapád a dokonce i aktů. Jenže nejednou se dostali do opravdu závažných problémů, která táta musel zachraňovat a jen díky jeho síle vždy nakonec vyvázli. Začínala věřit, že Geret zvítězí v každém boji, v každičké šarvátce a že tu pro ni bude navždy.
​Bylo jí sedmnáct, když poprvé prohrál a oba skončili s oprátkou na krku. Mohla za to ona. Vyplížila se těsně po konci Novu z jejich zamčeného pokoje, aby umyla po večeři hrnec, zatímco táta spal. Tehdy narazila na problémy, ze kterých se neuměla dostat sama. Našli je lidé z vesnice, kde byli naposledy. Obklíčili ji a ona vykřikla o pomoc. Vlkodlaci jsou však v této fázi lunace nejzranitelnější a tvrdě doplatili. Ona se nebránila, ale táta ano. Byli v přesile a nebyli to jen lidé. Obvinili je z krádeže a vraždy. Na druhý den měli být popraveni. Když k tomu došlo, objevila se v ní síla, kterou zbitý otec již vyčerpal. Opět si přesně nepamatuje přesný sled událostí. Jen tu bolest a strach, kterou jí naháněla vyrovnanost v tátově očích. Ten den někoho poprvé zabila a asi měli i hlavně štěstí, že už byli přítomni jen obyčejní vesničané. Následujících pár měsíců žili opět jako vlci, než se otec plně uzdravil a podařilo se jim získat si dostatečný odstup od toho místa. Jedno se ale změnilo. Už věděla, že nechce, aby to takhle dál pokračovalo. Byla nucena převzít za oba zodpovědnost a konečně dospět. Tou dobou už věděla o existenci školy, ale byli velmi daleko, takže jim trvalo několik dalších měsíců, během kterých překročila osmnáct, aby se tam dostali včas. Nemohla už dále tolerovat otcovy manýry s ženami a absenci přátel. Dala mu na výběr. Mohla jej buď opustit, nebo ji směl následovat do školy ve které toužila studovat. Vybrala si obor Battelers, protože už nechce být tím posledním z vrhu. Nejslabším článkem. Chtěla by být silná, jako táta. Naučit se bojovat a bránit sama ty, které miluje.