Thanisa Silva

„Nikdy nevzdávej své sny, jdi za nimi i přes všechny překážky s úsměvem na rtech.”

Pohlaví: Žena

Věk: 36 let

Narozeniny: 2.11.

Kolej: Magicians

Úroveň: 1. Úroveň

Hráč: Josie#6306

FC: Maria Vesna Mikhailova

Rasa: Vlkodlak

Zajímavosti

Na její tváři uvidíte skoro vždy úsměv , který neztrácí.
Díky jedné nehodě přišla o svůj zrak, který se snaží získat zpátky.
Opravdu nesnáší zeleninu.

Rodina

Matka: Mrtvá
Otec: Fannel Silva
Sourozenci: Jorde Silva, Beya Silva, Macao Silva, Romeo Silva, Wakaba Silva, Hannah Silva
Partner: -
Děti: -

Charakteristika

Je typická omega, drobná a něžná. Má jen 149 cm, a dlouhé blond vlasy které si splétá do copů. Vypadá chvílemi jako divoženka ale když je potřeba umí se proměnit v dámu. Necítí se tak pohodlně, ale zvládá to. I když je v mnoha věcech vážně opravdu slabá. Za to má opravdu silného ducha.
Vždy byla a je velmi optimistická i když se ji nedaří. Vždy dokáže ostatní potěšit, říct jim milá slova, pozvednout je aby šli a bojovali dále. Dokáže i výše postaveným nadat, aby se jim rozsvítilo v jejich makovici, když ví že by neměla. Patří mezi celkem drzé povahy, a je celkem háklivá na to když si myslí že jako Omega je zbytečná. Vždy se snaží dokázat že bez ní, by byli totálně nahraní.
Snaží se vždy pro smečku udělat vše co by mohla. Starala se o mladé, i když ona sama žádné neměla. Starala se o jejich domov a všechno. Vždy se snažila starat o druhé více než sama o sebe.
Jenže přišel její hendikep, její oči vyhasli i přes její silu a regeneraci už se nikdy nenapravili. Přesto nikdy neupadala do deprese, věřila že se to jednou zlepší, snažila se pořád fungovat jak to jen šlo. Bohužel ale pro smečku začala být přítěž, proto otec ji poslal a aby se naučila pro ně být zase důležitá. Jenže nebyla hloupá, přesně věděla proč ji tam poslal, aby se ji zbavil, aby si našla novou smečku kterou zatíží svým chabým tělem. Věřila ale že najde nějaký způsob jak otce přesvědčí že je přínosem do smečky, a vrátí se domů, za svou rodinou.
Co je na ni ale zvláštní, nikdy nelže. Opravdu nikdy, vždy řekne pravdu i když je nepříjemná, naučila se to protože je to výhodnější k její pozici.
Měla několik sourozenců a bylo to chvílemi i náročné, většina ji moc nemusela, kromě jednoho brášky. Vždy tu pro něj byla když potřeboval vyslechnout, měla jej opravdu moc ráda.

Minulost

Narozena jako prvorozená, už jen tím že byla dívka, byla pasována níže než její bratři. Všichni vyrůstali, sílili ale ona stále zůstávala drobná a něžná. I když byla křehká a něžná zastávala vše co ji bylo určeno, vše příjímala s usměvem a hrdostí, aby dokážala že je dcera svého otce. Chtěla pro ostatní bát potřebnou. Temnota si ji našla v té nehodě. Nepřišla jen o zrak ale také o rodinu, o domov o vše. Byla nepotřebná. Byla zbytečná, zavřená v jednom pokoji čekala na verdikt který ji bude dán.
Do pokoje této slepé dívky oknem slunce září. Však její výraz,stále úsměv ma v tváři . Vnímá pořád teplo, vítr a vůni dne. Zlaté slunce stále cítí. Vidí jej? Teď už ne. Zbavila se knih, když už nemůže je číst. Vyhodila obra, byl to pro ni jen pokreslený list. Police teď trpí prázdnotou, dávno je pokrývá prach. Čas odvave vzpomínky. Daleko, až jde z toho strach. Žije s ní ozvěna, zvuk prázdna, který tu přebývá. I když věcí se potichu zbavuje. Někteří si myslí že už nežije - pouze přežívá. Myslí si že s postupem času vyblednou sny. Není to tak. S každým příchodem noci se jí zmocní zvláštní pocit. Vzpomíná na svět, jenž kdysi znala. A teď, z toho mála, vidí jen barvu černou, svou průvodkyni, společnici věrnou. Jen po hmatu pozná své okolí. Slyší zvuky, vnímá a cítí.
Nevi ale jak zhojit rány, co nebolí? Přitom ji ale zrak nechybí ke štěstí, k žití. Ráda by viděla znovu barvy podzimu. Východy slunce léta. I vzpomínky na na sníh, na zimu, válejic se ve svém kožichu. Mysli občas i na strom, jenž na jaře vzkvétá.
A teď tu sedí v záři měsíce, chlad k ní oknem proniká. Na nebi hvězd jsou tisíce. Však on opravdu není, zraněná s temnotou, není navždy smířená.
Věří že to Šero kolem, a prázdnota, bude jednou vyplněna. Že zase uvidí a bude se s ostatními smát.
Že se rozběhne, za domovem či snad za spásou. I když ji dohání noc a temnota otvírá svou náruč. Věří že slunce vyjde a ona bude žít. Zatím půjde temnotou a bude doufat ve svit měsíce.
Ač pro otce, pro svůj rod byla jen přítěž. Poslána byla pryč, aby studovala, ale všichni ví, co to znamená. Byla odpadem. Bude chybět ostatním, bude byde chybět dětem které pomáhala vychovat. Bude chybět také starším kteří za ní chodili pro radu nebo se jen usmát s ni. I když zklamala otce, nebyla tou kterou ve smečce chtěl, věřila že její poslání nekončí a může pomoci bratrovi aby byl alfou